Alter DELENA 5.kapitola

KAPITOLA 5--- Otázky a znovu odpovědi                                 

„Nevím co na to říct, nezdáš se mi jiný. Co za tím je, pověs mi. Když jsme se viděli poprvé, chtěl jsi, abych zapomněla na naše poznání a dnes ve škole ses divil jak to, že si tě pamatuji.“

„Snažil jsem se tě ovlivnit, upíři dokážou lidi ovlivňovat, ale myslím, že se mi to nepovedlo, protože na sobě někde musíš nosit sporýš.“

„Sporýš?“

„Bylina, která nám dokáže hodně ublížit, spálit nás, a pokud nám ji někdo vpraví do těla, můžeme být hodně dlouho mimo, oslabuje nás a díky ní nás může kdokoliv držet pod zámkem, a taky zabraňuje ovlivnění, pokud jí má člověk na sobě nebo v sobě.“ Mrknul a podíval se na můj náhrdelník.

„Ten náhrdelník mi dal Stefan, chceš..“  Ani jsem to nedořekla a držel ho v ruce, otevřel ho a rychle zase zaklapl.

„Ano to je ono.“ Znovu mi ho zapnul.

„Jak si to tak rychle dokázal“, koukala jsem vykuleně jak malá na ten náhrdelník.

„Jsem super rychlý,“ Najednou se objevil v koupelně, zase na posteli, u umyvadla a zpět, „Kuk“ řekl vždy šibal. Zasmála jsem se.

„Asi bych se tě měla bát, nemyslíš?“ řekla jsem, když seděl těsně vedle mě.

„Mě se bát nemusíš, mě ne.“ Usmál se a pohladil mě po vlasech. A v tom vedle nás stál Stefan, vypadal naštvaně, ne on se vztekal. Damon hned stál přede mnou a kryl mě, snad proti Stefanovi, byl jako můj osobní štít a mně to nevadilo, vlastně se mi to líbilo.

„Super sluch.“ Pošeptal mi. Pochopila jsem.

„Neučili tě klepat bráško?“

„Co jsi jí řekl?“

„Všechno na rozdíl od tebe, chtěla to vědět a teď to ví.“

„Nechci tě vidět Stefane!“ zdůraznila jsem jeho jméno.

„Já s vámi ještě neskončil, to mi věř!“ Zahrozil nám obou a.. Zavrčel. V tu chvíli byl pryč.

„Teď jsem se ho opravdu bála.“ Řekla jsem tiše, protože jsem věděla, že mě můj zachránce uslyší, slyšel.

Vzal mi hlavu do dlaní a řekl:

 „Tobě nikdo neublíží, slyšíš maličká? Nikdo, ani můj bratr.“

Objala jsem ho, což asi nečekal, ale nevadilo mu to, objímali jsme se dlouho a on promluvil jako první.

„Nebude mít někdo z ro.. Nebude mít bratr strach?“

„Bože, kolik je hodin?“

„Kolem osmé?“

„Už jsem měla být dávno doma, ups.“

„Ups? Kdo tohle slovo používá?“ zasmál se mému nově objevenému výrazu.

„Já? Začala jsem ho používat nedávno, ups.“ Zasmál se a já s ním.

„Dokážu tě domů dostat za pět minut.“

„Vždyť cesta trvá půl hodiny… Jasně, seš super rychlý.“

„Jo tak nějak.“

„Potom stačí, když Jenně a Jeremymu řeknu, že jsem byla u Bonnie.“ Souhlasil.

„Co když na mě doma bude čekat Stefan?“

„Chceš abych tě snad chránil i v noci?“ Zeptal se a usmál se na mě tím úžasným pokřiveným úsměvem.

„Máš snad něco proti?“

„Já rozhodně ne ale co by na to řekli tví rodiče?“

„Ups.“ Znovu se usmál.

„Eleno je tu ještě něco co bys měla vědět.“

„Povídej.“

„Vzpomínáš si na den, kdy jste měli s rodiči autonehodu na mostě Wickery?“

„Jak bych mohla zapomenout, nějakým zázrakem jsem se dostala..“ pochopila jsem co chce říct.

„TO ty?“

„Ano, nemohl jsem tě nechat u topit, a když jsem se vrátil pro tvoje rodiče, oba už nedýchali. Je mi to strašně líto Eleno.“ Sklopil hlavu, já ji vzala do dlaní a pověděla mu,

„Děkuji, že jsi mi zachránil život.“ A políbila jsem ho.